Tuto instituci nepochopíme bez znalosti španělských dějin a vůbec ji nepochopíme bez historických souvislostí, jakými jsou
stěhování národů v Evropě, bez znalostí arabské, islámské rozpínavosti, bez znalostí religionistiky a náboženské sociologie.
Několika větami si proto načrtneme faktory, které vedly ke vzniku inkvizice a specifické španělské inkvizice.
Křesťanství na rozdíl od ostatních náboženství nevzniká jako státní náboženství určité říše a kultury. Není tedy zaváděno
panovnickými dekrety a bezprostředním rozvojem místní náboženské kultury. Právě naopak jak místní moc, tak lokální
kultura v něm vidí nepřítele, kterého chce nelítostně vyhubit. Křesťanství zvítězí v tomto zápase vnitřní silou. V r. 313
Milánským ediktem získává rovnoprávnost a císařové, kteří přejali křesťanství, jednají zcela v duchu svých tradic.
Justinián zavádí křesťanství jako státní náboženství v Říši. I tomuto kroku předcházel tvrdý zápas mezi křesťanstvím,
ariánstvím i jinými směry. V těžké situaci vnitřních zápasů se rodí Augustinovo: Donuť, aby vešli ! Někteří autoři vidí v
tomto postoji sv. Augustina začátek inkvizice. Islám rozmetal africké, maloasijské i iberské křesťanství. Rané antické
křesťanství bylo v Západořímské říši smeteno příchodem Germánů a Slovanů.
Začíná hristianizace nových území a etnických skupin, jejichž kultura byla značně bližší kočujícím praotcům z Geneze než
antickému křesťanství Origenovy alexandrijské školy. Mnohé z toho, co nás pohoršuje na středověkém křesťanství,
není nic jiného, než germánsko-slovanské dědictví nerozvinutých kultur a civilizací. Toto dědictví křesťané asimilovali po
svém, v rámci dlouhodobého vývoje, který šťastně kulminoval v 13. stol., které je zrodem naší civilizace.Germánské a
slovanské obce, které přijaly křesťanství, chápaly toto nové náboženství po svém. Přijal-li náčelník křesťanství, pak
celý kmen ho musel přijmout. Necítili to jako nějaké násilí. Jedinec, který se po přijetí křesťanství neúčastnil nových
obřadů, riskoval, že bude brán k zodpovědnosti v případě pohromy, neúrody či jiné těžké události. Opati iroskotských
klášterů proti tomu bojují, ale marně. Od 8. do 11. století jsme svědky toho, jak církevní hierarchie a opati chrání tyto oběti
před trestem smrti.
Inkviziční tribunál ve 13. stol. znamená ochranu proti lidovým soudům, jakýmsi lynčům. Vnější nebezpečí, kterým je hrozba
islámu a vnitřní organizovaný odpor heretiků, kteří nebyli hlasateli občanské a náboženské svobody, ale snažili se zvrátit
dosavadní řád a nastolit svůj vlastní, vedou k tomu, že odpůrci pronásledování heretiků rezignují.
Španělská inkvizice přes jistou specifičnost nám může posloužit, abychom inkvizici pochopili v celé její šíři. Španělsko
bylo znovu získáno z arabského područí. Nikdo nemá právo vydávat islámskou vojenskou expanzi za mírumilovnou a
osvětovou činnost. Země byla ve středověku rozdělena do jednotlivých panství, a to jak křesťanských, tak moslimských. Na
Iberském poloostrově žily spolu tři velké náboženské skupiny: křesťané, Židé a Maurové. Tak vznikla během dalšího
vojenského výboje dispora křesťanů pod nadvládou moslimů, "Mozarabové" a Maurové pod nadvládou křesťanů
"Mudejárez". V 13. stol. můžeme mluvit o velkém politickém a náboženském míru. Sv. Ferdinand III. (1230-1252) je
nazýván králem tří náboženství. Význačným datem pro dějiny Španělska je rok 1492, pád Granady. Symbolizuje vítězství
ideálu reconquisty. Vyhnání Židů znamená vítězství šlechty nad bankovním kapitálem a objevení Ameriky je otevřením
nových prostorů pro Kastilské království.
V 12. stol., kdy vlivem fanatické sekty Almoravidů dochází k pronásledování křesťanů a Židů v Chalifátu, nalézají Židé
otevřené dveře v křesťanské Kastilii, kde v krátké době dosáhnou velkého blahobytu. Americo Castro píše: "V obchodě
... nebyla žádná omezení a diskriminační opatření, která by oddělovala židovské, křesťanské nebo saracenské
obchodníky. Křesťanský stavitel stavěl domy pro Židy, židovský řemeslník pracoval pro křesťanské podnikatele.
Židovští advokáti zastupovali křesťanské klienty u civilních soudů. Židovští makléři působili jako prostředkovatelé mezi
křesťanskými a maurskými kontrahenty."
Výnosy IV. Lateránského koncilu a koncilu v Arles (1215-1235) proti Židům, které byly ovlivněny poměry ve Svaté říši
římské, nalezly odezvu i ve Španělsku. Povinnost nosit žlutý pruh na oděvu narazila na odpor v mnoha Cortesech. Teprve v
poslední čtvrtině 14. stol. vstupují tyto výnosy v platnost ve Španělsku a jsou provázeny četnými pogromy. Španělský
antisemitismus má také sociání kořeny. Takové pozice jako bankéři, obchodníci, správcové majetku, policejní úředníci
patřily výlučně Židům. Z nově pokřtěných Židů pocházeli také například kardinál Juan de Torquemada, Tomáš
Torquemada, první velkoinkvizitor, Diego Deza, druhý velkoinkvizitor, arcibiskup z Granady, Hernando de Talavera. Také
tři tajemníci koruny: Fernando Alvarez, Alfonso de Avila, Hernando de Pulgar byli pokřtění Židé.
Autory protižidovských směrnic byli pokřtění Židé jako Tomáš Torquemada, Don Juan Pacheco, markýz z Villena a
velmistr řádu sv. Jakuba, Don Pedro Giron, velmistr řádu Calatráňů a arcibiskup primas z Toleda. Nelze popírat, že
někteří pokřtění Židé ve skutečnosti nekonvertovali a někteří, i když se stali kněžími a řeholníky, křesťanství nepřijali. To
vyvolávalo bouřlivou reakci právě ze strany opravdových konvertitů, zhora zmíněných postav, kteří patří k zakladatelům
španělské inkvizice.
Tato situace vyvolala v život Edikt z 31. 3. 1492, podle kterého Židé měli přijmout do 31. června křest nebo odejít ze
země. Podle odhadu lze mluvit o vyhoštění 185 000 - 400 000.